Modální slovesa

Napsat komentář

Modální (způsobová) slovesa zpřesňují a vytřibují význam vět a dávají tak mluvčímu možnost vyjádřit své přesvědčení, obavy, schopnosti či touhy. Proto je velice užitečné se na ně zaměřit blíže.

Modální slovesa slouží jako pomocná slovesa, určující způsob hlavního plnovýznamového slovesa věty. Vyjadřují například povinnost, nutnost, možnost, zákaz, příkaz či schopnost.

V některých případech můžeme použít několik variant modálních sloves. Ve volbě, které z nich použijeme, jde do značné míry o emoce a tedy o to, jak chceme tu kterou větu odstínit a co jí vyjádřit (např. pocit ublížení nebo rovnou vztek).

Druhy modálních sloves

U modálních sloves můžeme rozlišit dvě jejich skupiny, primární a sekundární modální slovesa.

Primární modální slovesa

can (can’t), must, mustn’t, should (shouldn’t), needn’t, may, ought to (oughtn’t to)

Vyjadřují svobodu nebo možnost jedince něco činit nebo nečinit. Jde tedy o omezení – zákazy a příkazy; ale i o schopnosti, dovednosti a možnosti, které máme.

Vždy stojí pouze v základním tvaru a pokud jsou používány v jiných časech (minulý, budoucí), je nutné použít specifického opisu, aby význam zůstal zachován.

Sekundární modální slovesa

must, can’t, may, might, could (couldn’t)

Jde formálně o stejné tvary, kterými ovšem vyjadřujeme jiné skutečnosti – naše současné postoje a přesvědčení o dané věci.

Opisu se nepoužívá. Pokud vyjadřujeme názor na věc minulou, nabírají modální slovesa tvar tzv. dokonavého infinitivu.

Modální slovesa a tvoření vět

Oznamovací věty tvoříme pomocí modálního slovesa a plnovýznamového slovesa v infinitivu.

  • We should go to the other side of the road. (Měli bychom jít na druhou stranu cesty.)
  • I can sing well. (Umím dobře zpívat.)
  • You may be a rockstar one day. (Jednoho dne může být rocková hvězda.)

Základní vlastností modálních sloves přitom je, že mají vždy stejný tvar, a to ve všech osobách a časech. Proto například:
I must leave. (Musím jít.)
You must leave. (Musíš/musíte jít.)
He/she must leave. (Musí jít.)
We must leave. (Musíme jít.)
They must leave. (Musí jít.)

Záporné oznamovací věty vytvoříme jednoduše přidáním slova not za modální sloveso. Pak tedy modální sloveso + not + plnovýznamové sloveso.

  • We should not go to the other side of the road. (Neměli bychom chodit na druhou stranu cesty.)
  • I can not (can’t) sing well. (Neumím dobře zpívat.)
  • You may not be a rockstar one day. (Možná, že z tebe jednoho dne nebude rocková hvězda.)

Otázky tvoříme jednoduše inverzí slov – modální sloveso stojí na jejím začátku, následuje podstatné jméno či zájmeno a plnovýznamové sloveso.

  • Should we go to the other side of the road? (Měli bychom jít na druhou stranu cesty?)
  • Can I  sing well? (Umím dobře zpívat?)
  • May you be a rockstar one day? (Můžeš být jednou rocková hvězda?)

Primární modální slovesa

CAN (můžu, smím, umím)

Jak lze vidět z českého překladu, CAN vyjadřuje možnost, schopnost nebo svolení něco udělat.

Schopnost

I can dance well. (Umím dobře tancovat.)
Look, I can stand on one hand! (Podívej, umím stát na jedné ruce!)
Can you drive? (Umíš řídit?)
They can’t read very well, they are still in the second grade. (Neumějí moc dobře číst, jsou teprve ve druhé třídě.)

Možnost

Can you please be quiet now? (Můžeš teď být prosím ticho?)
I can’t get any sleep tonight. (Dneska prostě nemůžu usnout.)
Can we go now? (Můžeme už jít?)

Minulý čas je u těchto dvou typů vyjádřen modálním slovesem could, ostatní časy (budoucí čas, infinitiv, kondicionál…) vyjadřujeme opisem be able to + plnovýznamové sloveso. 

When I was younger, I could dance well. (Když jsem byla mladá, uměla jsem dobře tancovat.)
I couldn’t get any sleep last night. (Dnes v noci jsem nemohl vůbec spát.)
Will you ever be able to keep quiet? (Budeš někdy vůbec schopný být zticha?)
I would like to be able to drive, but I’m not. (Rád bych uměl řídit, ale neumím.)

Svolení

Can I get some water please? (Mohl/a bych dostat vodu, prosím?)
Of course you can. (Jistě, že můžeš.)

Ve všech ostatních časech i tvarech užíváme tvar be allowed to + plnovýznamové sloveso (allow somebody to do something = dovolit někomu něco udělat).

I was not allowed to go out with my girlfriends until I was sixteen. (Dokud mi nebylo šestnáct, nemohla jsem /“nebylo mi dovoleno“/ večer chodit s kamarádkami ven.)
Would you allow us to go swimming in the river? (Dovolila bys nám jít si zaplavat do řeky?)

MUST (musím)

Toto modální sloveso vyjadřuje příkaz, uložení povinnosti nebo důraznou radu.

You must be quiet now! (Teď musíš být zticha!)
Must you always be so hard on me? (Musíš na mě být pořád tak tvrdý?)
You must learn it by heart, otherwise you will never remember. (Musíš se to naučit nazpaměť, jinak si to nikdy nezapamatuješ.)

V jiném než přítomném čase používáme opisu have to (had to v minulém čase) + infinitiv.

I had to learn it by heart, otherwise I was not able to remeber it. (Musel jsem se to naučit zpaměti, jinak jsem si to nedokázal zapamatovat.)
We will have to visit the doctor soon. (Brzy budeme muset jít k doktorovi.)

MUSTN’T (nesmím)

Toto modální sloveso vyjadřuje zákaz nebo opět důraznou radu.

We mustn’t smoke here. (Tady nesmíme kouřit.)
You mustn’t cheat when taking the test. (Při testu nesmíte podvádět.)
You mustn’t  touch it when it is plugged in.  (Nesmíš se toho dotýkat, když je to v zásuvce.)

Ve všech ostatních časech užíváme opisu be not allowed to. V minulém čase můžeme použít také opisu couldn’t.

We weren’t allowed to smoke there. (Nesměli jsme tam kouřit.)
We couldn’t smoke there. (Nesměli jsme tam kouřit.)

Všimněte si, že tedy i pokud nám někdo v minulosti něco nedovolil (You can’t smoke here) nebo rovnou přímo důrazně zakázal (You mustn’t smoke here), pokud o tom mluvíme zpětně, rozhodneme se pro opis s could nebo be not allowed to. Také je nutné si zapamatovat že mustn’t není antonymum od slova must. Must = muset x mustn’t = nesmět.

MAY (smím, můžu)

Pomocí tohoto slovesa vyjadřujeme vysokou míru zdvořilosti a do češtiny jej můžeme přeložit jako „smím“.

May I ask you for a dance? (Smím Vás požádat o tanec?)
You may. (Smíte.) You may not. (Nesmíte.)

Všimněte si, že v tomto případě můžeme použít i can – (Can I ask you for a dance? You can). Použitím may nevznikne žádný významový rozdíl, nicméně naznačujeme tím jakousi zdvořilost, takt.

NEEDN’T (nemusím)

Toto sloveso vyjadřuje, že nemáme povinnost něco dělat a tedy, že něco nemusíme. Pozor, nenásleduje za ním spojka to, celý tvar tedy zní needn’t + infinitiv a můžeme si tuto malou nesrovnalost vysvětlit třeba tak, že needn’t je dvojitou „zkráceninou“ need + not + to.

Aby těch složitostí nebylo málo, v moderní angličtině se toto modální sloveso běžně mnohem více nahrazuje pomocí „not have to do something“ nebo „not need to do something“.

I needn’t study any more, I have passed all the exams! = I don’t have to (I don’t need to) study any more, I have passed all the exams! (Už se nemusím vůbec učit, zvládla jsem všechny zkoušky!)
You needn’t worry. = You don’t have to (You don’t need to) worry. (Nemusíte si dělat starosti.)

Stejně tak potom postupujeme, pokud vyjadřujeme ostatní časy. Používáme tedy opisy not have to + infinitiv nebo not need to + infinitiv.

You didn’t have to (didn’t need to) worry. (Nemuseli jste si dělat starosti.)
I wouldn’t have to worry if you just called me. (Nemusela bych si dělat starosti, kdybys mi prostě zavolal.)

SHOULD/OUGHT TO (měl bych)

Pomocí tohoto slovesa vyjadřujeme povinnost nebo radu. Povinnost ale není tak silně vnímaná jako u MUST – jde spíše o vnitřní povinnost, tedy o to, že bych něco měl udělat, protože to situace nebo moje přesvědčení žádá.

You should call him and cancel the meeting. (Měl bys mu zavolat a zrušit tu schůzku.)
He should take a day off, he looks really tired. (Měl by si vzít den volna, vypadá opravdu unaveně.)
You should not trust him, he cheats all the time. (Neměli byste mu věřit, pořád podvádí.)
Why are they playing football now? Shouldn’t they be at school? (Proč hrají fotbal? Neměli by být ve škole?)

Z povahy tohoto modálního slovesa ho používáme jen v přítomném nebo minulém čase. V minulém čase použijeme opisu be supposed to + infinitiv.

You were supposed to call him and cancel the meeting. (Měl jsi mu zavolat a zrušit tu schůzku.)
You weren’t supposed to unlock this door. (Neměl jsi odemykat ty dveře.)

V těchto větách můžeme stejně tak použít i slovesa OUGHT TO, v minulém čase potom použijeme stejný opis jako u SHOULD.

You ought to call him and cancel the meeting. (Měl bys mu zavolat a zrušit tu schůzku.)
He ought to take a day off, he looks really tired. (Měl by si vzít den volna, vypadá opravdu unaveně.)
You were supposed to call him and cancel the meeting. (Měl jsi mu zavolat a zrušit tu schůzku.)
You weren’t supposed to unlock this door. (Neměl jsi odemykat ty dveře.)

Vyjádření budoucnosti pomocí vazby GOING TO

Napsat komentář

Angličtina zná několik způsobů vyjádření budoucnosti. Jedním z nich je vazba going to + infinitiv (bez předložky „to“).

Tvoření vět pomocí going to

Věty oznamovací se tvoří pomocí vazby going to, za kterou následuje plnovýznamové sloveso v infinitivu (ve svém základním tvaru).

  • I am going to tell her about it. (Řeknu jí o tom. Hodlám jí o tom říct. Chystám se jí o tom říct.)
  • They are going to write a book together. (Napíšou o tom společně knihu. Společně o tom hodlají napsat knihu. Chystají se o tom společně napsat knihu.)
  • He is going to make coffee. (Uvaří kávu. Chystá se vařit kávu. Hodlá uvařit kávu.)

Záporné oznamovací věty vytvoříme jednoduše přidáním slova not a tedy pomocí vazby not going to + infinitiv.

  • I am not going to tell her about it. (Neřeknu jí o tom. Nehodlám jí o tom říct. Nechystám se jí o tom říct.)
  • They are not going to write a book together. (Knihu o tom společně nenapíšou. Nehodlají o tom společně napsat knihu. Nechystají se o tom společně napsat knihu.)
  • He is not going to make coffee. (Kávu vařit nebude. Nechystá se vařit kávu. Kávu vařit nehodlá.)

Otázku tvoříme prostou inverzí slov v první části věty, za níž následuje tvar going to + infinitiv.

  • Am I going to tell her about it? (Řeknu jí o tom? Hodlám jí o tom (vůbec) říct? Chystám se jí o tom (vůbec) říct?)
  • Are they going to write a book together? (Napíšou o tom společně knihu? Hodlají o tom společně napsat knihu? Chystají se o tom společně napsat knihu?)
  • Is he going to make coffee? (Uvaří kávu? Chystá se uvařit kávu? Hodlá uvařit kávu?)

Použití vazby going to

Tento způsob vyjádření budoucnosti má méně formální charakter než vyjádření budoucnosti pomocí slovesa will (budoucí čas prostý/future simple) a hojně se užívá v hovorové řeči. V zásadě jej používáme v několika případech.

Odhad budoucnosti

Podle viditelných znaků v přítomnosti jsme schopni odhadnout, co se v budoucnu stane.

  • Look, it is going to rain! Hele, bude pršet! (ptáci létají nízko, zvedá se vítr)
  • Oh dear, he is going to fall! Ale ne, on spadne! (už vrávorá, nevypadá to, že se udrží)

Plánování budoucnosti

O něčem jsme přemýšleli, zvážili to a naplánovali a tedy víme, že to hodláme udělat. Oznamujeme tedy plán, úmysl, záměr, který je předem zvážený, bez ohledu na to, jak celá věc nakonec dopadne.

  • We are going to visit my mum in Canada next month. Příští měsíc hodláme jet na návštěvu za mojí mámou do Kanady.
  • I’m going to clean the house on the weekend. O víkendu hodlám uklízet.
  • I am going to go to the city centre and get you some fruits since you are sick. Protože jsi nemocný, pojedu do centra a koupím ti nějaké ovoce.

Podle toho také budoucí čas můžeme s mírnými významovými odstíny přeložit do češtiny, jak je patrné v českém překladu.

Pozor! Tímto obratem sice vyjadřujeme úmysl, ten ale, jakkoliv může být promyšlený, nemusí být nakonec uskutečněn. Jeho pomocí totiž neimplikujeme, zda už jsme si koupili do Kanady letenku, zda doma vůbec máme čistící prostředky nebo jestli se vlastně máme jak do centra dostat, ale pouze naše rozhodnutí záměr uskutečnit. V tom spočívá rozdíl mezi going to a přítomným časem průběhovým (present continuous), který nejen že vyjadřuje úmysl, ale mluvčí pomocí něj sděluje i to, že vše potřebné (k cestě, úklidu, nákupu) je již zařízeno. Máme obstarané letenky, čistící prostředky i auto, kterým pojedeme na nákup. S tím se také pojí silnější stupeň odhodlání konkrétní věc uskutečnit, který ve větě vyjadřujeme.

  • We are going to visit my mum in Canada next month. X We are visiting my mum in Canada next month. (už je vše domluvené, maminka nás očekává, tak abychom už začali balit)
  • I am going to clean the house on the weekend. X I am cleaning the house on the weekend. (ne, opravdu s tebou nepojedu na výlet, musím uklidit)
  • I am going to go to the city centre and get you some fruits since you are sick. X I am going to the city centre and getting you some fruits since you are sick. (teď půjdu a donesu ti ovoce, protože bez vitamínů se neuzdravíš)

Pozor! Existují i případy, ve kterých můžeme vazbu going to zaměnit za přítomný čas průběhový beze změny smyslu věty.

  • What are you going to drink? = What are you drinking?

“What are you drinking?” tedy v tomto případě neznamená “Co (právě teď) piješ?”, ale otázku na to, co by si dotyčný rád objednal.

Rozkazovací způsob

Je také možné použít tuto vazbu jako jedno z možných vyjádření rozkazu. Na rozdíl od obvyklého rozkazovacího způsobu ale můžeme v takto použitých větách cítit i náznak výhružky.

  • Sit straight! Posaď se rovně!
  • You are going to sit straight now! Tak a teď se posadíš rovně (je ti to jasné?)!

Zejména v USA se hovorové řeči také velmi často můžeme setkat se zkráceným tvarem gonna + infinitiv. Jelikož je to způsob ekonomizace (zjednodušování) mluvené řeči, velmi často na něj narazíme v anglicky mluvených filmech, v hudbě i běžné řeči s rodilým mluvčím.

  • I’m afraid she is never gonna like me. Bojím se, že mě nikdy nebude mít v oblibě.)

Často je také užíván jako jeden ze způsobů, jak někomu vysvětlit cestu.

  • You are gonna go straight up the street and then you are gonna see the traffic lights. Půjdete rovně po ulici a potom uvidíte křižovatku.).

Použití vazby going to a will

Přestože oběma způsoby vyjadřujeme budoucí čas, na rozdíl od vazby going to má budoucí čas prostý trošku jiné využití. Také pomocí will vyjadřujeme odhad budoucnosti nebo její plánování, nicméně obě varianty mají jiné konotace.

Odhad budoucnosti

Odhad toho, co se stane, je čistě osobně vnímaný a nezaložený na objektivních skutečnostech. Sdělujeme jím, co si osobně myslíme, že se stane.

  • She is not going to pass the exam. (zkoušku objektivně vzato nemůže udělat, protože se pořádně ani neučila a navíc ji bolí hlava po včerejším večírku) X She will not pass the exam. (mám takový pocit, že na zkoušku není dost připravená, osobně bych se nedivil, kdyby ji nezvládla, ale je to jen odhad)
  • He is going to come back soon, you’ll see! (nemusíš se bát, vždyť už mi volal, že je na cestě)   X He will come back soon, you’ll see! (ale neboj, určitě se vzpamatuje a vrátí se)

Plánování budoucnosti

Zde vyjádření s will naznačuje spontánnost. Jsme na počátku rozhodování, neměli jsme moc čas o dané věci přemýšlet, jednáme bez rozmyslu. To znamená, že věc nejenom že není naplánovaná, není jisté, že se nakonec stane, ale mluvčí vlastně ani nemůže vědět, jestli jeho odhodlání za pár minut nebude to tam.

  • I am going to clean the house on the weekend. X I will clean the house on the weekend. (říkám si, že už je asi čas, měla bych to vážně udělat)
  • I will help you with the luggage! Pomůžu Vám s kufrem! (nyní vidím, že někdo potřebuje pomoct) X I am going to help you with the luggage. (jasně, že jsem tu pro tebe, až se sbalíš a budeš ho potřebovat snést ze schodů, stačí říct)

Práce, práce, práce a studium. Aneb život cizinců ve Velké Británii

Napsat komentář

Narodila jsem se jako anglofil. Nebo jsem se jím možná stala někdy v dobách svého dospívání, když na mě působily obrázky turistů, mačkajících se před Buckinghamským palácem, fotky malebných vesniček a luk kolem Yorkshire a nevyřešená záhada lochneského jezera. Jednoduše jsem se do Anglie vždycky chtěla podívat a nejlépe ji projet celou. Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že se mi to, tedy alespoň část z toho mého velkého snu, povede uskutečnit. A dokonce nejen jako turistce, neustále mačkající spoušť foťáku.

Možná právě můj obdiv k půvabu tradiční, královské Velké Británii a jejím způsobům ležel některým mým blízkým až moc v žaludku. Jednoho dne v roce 2007 jsem proto dostala nabídku vystřídat mou sestřenici, která se po roce stráveném jako au pair vracela domů, v jejím tehdejším bytě na okraji Manchesteru, v části Bolton – Kearsley. Charakter průmyslové aglomerace vůbec neodpovídal mé představě práce v útulné kavárničce nebo knihkupectví někde na vesnici, přesto jsem vzhledem k tomu, že všechno bylo předem zařízené, nakonec kývla. Čekala na mě práce, ubytování, kontakty vybudované mou sestřenkou a hlavně – dům plný Čechů a Slováků, kteří mi měli poskytnout aspoň nějaký pocit domova, kdyby mi snad náhodou chyběl. Na nedaleké univerzitě jsem měla navíc možnost navštěvovat přípravné kurzy pro jeden z cambridgeských certifikátů nebo si tam rovnou zaplatit zkoušku.

Docestovala jsem asi v půli září, tedy v době, kdy se léto a slunečné počasí, pokud země vůbec nějaké toho roku zažila, pomalu poroučí. Rovnou mě poučili, že nezbytnou součástí kabelky je skládací deštník, a to nejlépe takový, se kterým se kvůli silnému větru v klidu rozloučím, a sluneční brýle. Tyhle dvě věci obyvatelé Velké Británie střídají s největší pravidelností, jelikož počasí ovlivňuje okolní moře.

Stejně jako většina cizinců, kteří na ostrovy zavítají za prací, jsem našla práci v pohostinství, tedy na samém okraji Boltonu, který už měl charakter vilové čtvrti, kde domy byly obehnány vysokými ploty a břečťanem. Luxusní italská restaurace s vinným barem sem perfektně zapadala. A protože opravdu veškeré vedení restaurace a většina jejích zaměstnanců byli Italové, stačila jedna neoficiální schůzka s manažerem, který na mě mrkl se slovy „bereme jen hezké holky, zítra začínáš“, a bylo hotovo. Stala jsem se servírkou s nejasně určitelnou pracovní dobou, protože náš podnik jednoduše neměl zavírací hodiny. No, hýčkali jsme si prostě svoje dobře situované zákazníky. Škoda jen, že ti se nikdy nedozvěděli, že spropitné za to, že jsme na ně s ostatními servírkami jako na poslední stůl v restauraci kolem půlnoci otráveně čekaly, nikdy neuvidíme. Říct jsme jim to ani nemohly, jak nás ústy majitele upozornil manažer, hrozil za to vyhazov. Hezkých holek „z Východu“ je v zemi přece dost!

I přesto jsem si ale co se týká platu nemohla stěžovat. V roce 2007, kdy už byly doby prudkého nárůstu cizí pracovní síly vzhledem k pádu libry ty tam, jsem dostávala něco kolem pěti liber na hodinu, což bylo nejvíc ze všech mých spolubydlících v Kearsley. Vzhledem k tomu, že jsme do práce jezdily přibližně na šestou večer a zůstávaly běžně do desáté, jedenácté, jsme si ale byly nucené brát domů taxi, což nám z denní mzdy ubíralo v závislosti na počtu cestujících kolem deseti liber, protože restaurace byla opravdu daleko od míst, kde cizinci většinou bydleli. Můj dvorní taxikář mi zanedlouho poté, co jsme zjistili, že na sebe narážíme hodně pravidelně, řekl, ať ani nezvažuji možnost, že bych v případě, že snad skončím v práci občas dřív, jela domů po setmění autobusem. Uzlová přestupní stanice se totiž nacházela v samotném centru Boltonu, kde se často stalo, že se cestující dostali do cesty problémům. Právě to je jedna z těch velice nemalebných součástí velkých (nejen) anglických měst.

Ať pracujete nebo studujete daleko či blízko od svého přechodného domova, v takových městech, jako je právě Manchester, se vzhledem k vašemu statusu v zemi a tomu, jaká je vaše adresa, denně potkáváte s lidmi, kteří nijak nepřipomínají tradičně vyobrazované milé a zdvořilé Angličany. Osobně jsem se přistihla, že mám strach z kluků evidentně mnohem mladších než já. Asi proto, že měli zvyk oblékat se do černé šusťákové soupravy a jako bezva doplněk používat kuklu. Dobře věděli, proč to dělají – když jednoho sobotního dopoledne kamarádka se vztekem vyběhla za partou puberťáků, kteří nám už po několikáté naházeli do oken vajíčka, kameny a jiné předměty, co byly po ruce, ne, že by nebyla dost silná běžkyně, jednoduše nebyla schopná jednotlivé útočníky dobře rozeznat. I proto mi taxikáři zastavovali až u našich dveří a vždy čekali, dokud se za mnou nezavřou domovní dveře.

To byl ovšem kámen úrazu našich vztahů s majitelem restaurace. Trvalo nám přes dva měsíce se odhodlat mu prostřednictvím manažera Giuseppeho vzkázat, že množství vynaložených peněz za cestu domů neodpovídá tomu, co si vyděláme, a jestli by nám tedy nemohl něco přispět. Asi stejně dlouhou dobu jsme čekaly na jeho odpověď. I přesto, že se do restaurace občas zajel podívat svým Maserati, nám se vyhýbal jak jen mohl, jen aby nám nemusel nahlas odporovat. Já jsem mezi tím dostala nabídku uklízet každé dopoledne v hospodě, která se nacházela nedaleko od našeho domu. Jelikož jsem měla za to, že právě tak si můžu denní ztráty peněz kompenzovat, měla jsem několik týdnů dvě zaměstnání a prakticky žádnou energii. V téhle tradiční britské hospodě totiž často docházelo k potyčkám, kterým majitel nebyl schopný zabránit, protože často pil spolu se zákazníky a podle toho se pak ráno choval ke mně. Rozsypané popelníky na kobercích jsem tudíž nemohla vysát, nýbrž mi na ně podal smeták a lopatku, protože vysavač zrovna nefungoval a on nebyl schopný zaopatřit nový. Jednoho dne vyústila další šarvátka mezi hosty až ke střelbě, rozbitým oknům, vykradení kasy a k uzavření celého objektu policií. Já jsem to brala jako znamení, že opravdu není nutné pracovat co nejčastěji to jde a navíc v tak nepříznivém prostředí.

Nakonec věc dopadla tak, že nám několik týdnů přispíval tajně Giuseppe s vydělaného spropitného, než záležitost příspěvků na taxi zase vyšuměla do ztracena. Tu taky trefně shrnul sám majitel, když jsem mu na otázku, proč se vracím domů, odpověděla, že jedu studovat na univerzitu. „K čemu ti bude univerzita? Takhle se k penězům nikdy nedostaneš!“, kysele se usmál. S tím bych raději nepolemizovala, přesto jsem se ale domů těšila.

Velká Británie mi dala lekci o životě, o tom, jak se o sebe postarat, jak být trpělivá při vysvětlování rozdílů mezi jednotlivými národy východní (sic!) Evropy a toho, že „Czechoslovakia“ už na mapě dávno není, jak si nevšímat toho, s jakým opovržením se mladé Angličanky z dobrých rodin dokážou na nás cizinky dívat a jak ta anglická uctivost často skrývá pokrytectví a faleš.

Taky mě ale naučila, že zvládnout něco si užít při vykonávání několika zaměstnání zároveň v honbě za penězi není jen tak a že sny o životě za hranicemi mohou dostat tvrdou ránu i při existenci volného pohybu osob. Žít v zahraničí může být obecně těžké a místy až strastiplné, zvlášť pro studenty. Velká Británie je navíc místem, kam velmi rády jezdí další evropské národy za prací a kde často vytvářejí skupiny, které se nehodlají asimilovat a odnést si z takové zkušenosti víc než jen lehce vydělané peníze. Je proto jednoduché na cizince nahlížet jednoduchou optikou tak, jako to děláme my těm, kteří přicházejí z ještě větší dálky do ČR. Hlavně jsem se ale naučila, že ne všichni Češi v zahraničí, se kterými se člověk potká, jsou ti, se kterými by se rád potkával i doma. Sounáležitost zde neplatí a je zásadní vědět, že se velmi často budete muset spolehnout pouze sami na sebe a svoje schopnosti. Je tedy opravdu důležité si stanovit svoje priority ohledně toho, čeho chce člověk v zahraničí dosáhnout a co mu má možnost vycestovat za hranice republiky přinést.

Nové česko-anglické slovníky Lingea pro Windows Phone

Napsat komentář

Společnost Lingea, která vydává obecně jedny z nejlepších bilinguálních slovníků u nás, nově vytvořila i mobilní verzi svých slovníků pro zařízení s Windows Phone a dočkat se mají v průběhu léta i majitelé telefonů s Androidem.

Slovníky se prodávají pod názvy HandyLex a HandyLex Plus, které se liší cenou a rozsahem. Dostupné jsou pro několik jazyků, kromě angličtiny třeba i pro francouzštinu, němčinu, ruštinu, či španělštinu. Fungují offline a vypadají velice slibně.

Najdete je ve Windows Phone Marketplace.

Určitý a neurčitý člen

Napsat komentář

Problematika používání určitých (definite) a neurčitých (indefinite) členů (articles) není úplně jednoduchá. Než se do ní pustíme, připomeňte si, která podstatná jména jsou počítatelná a která ne.

Určité a neurčité členy patří mezi tzv. determiners (viz slovní druhy), což jsou slova, která používáme před podst. jmény a které tato slova nějakým způsobem určují.

Počitatelná podst. jm. v jednotném čísle vyžadují před slovem alespoň jeden determiner, zatímco u ostatních nemusí být žádný.

Členy píšeme obvykle jako první a nelze je kombinovat s přivlastňovacími zájmeny.

  • a good friend
  • an activity
  • the new boss nebo my new boss (the my new boss)

Neurčitý člen a, an

Tyto členy najdou své využití pouze s počitatelnými podst. jmény v jednotném čísle, pokud mluvíme o něčem blíže neurčeném:

  • I want to buy a new car. (Chci si koupit nové auto. = nespecifikuju jaké)
  • I got a good advice. (Dostal jsem dobrou radu.) V této větě je člen a použit nesprávně, protože advice je nepočitatelné podst. jm.

Zda máme použít a nebo an záleží na zvuku, který následuje. An píšeme před zvukem samohlásek (a,e,i,o,u), a před zvukem souhlásek. Není tedy důležité, jakým písmenem další slovo začíná, ale jakým zvukem. Srovnejte např.: an umbrella x a uniform x a new umbrella.

Možná vám v používání členů a a an pomůže, že oba pochází ze slova an, které ve staré angličtině znamenalo jeden.

Určitý člen the

Nejprve něco k výslovnosti. Existují dva způsoby, jak the vyslovit: buď jako /ðiː/, nebo jako /ðə/. Opět se řídíme zvukem, který následuje. /ðiː/ se používá před zvukem samohlásek, podobně jako an. Silnější formu /ðiː/ lze vyslovit také, pokud chceme něco více zdůraznit.

Pokud používáme určitý člen the, pak to obecně znamená, že mluvíme/píšeme o nějaké konkrétní věci. To, o čem je řeč, může být dáno kontextem (někam se díváme, na něco ukazujeme), popř. jsme tento objekt nějak uvedli/popsali, ať už před nebo po daném pods. jménu.

Každopádně posluchač nebo čtenář diskutovanou věc zná. Určitý člen lze napsat před libovolné podst. jm, nezáleží přitom, zda je počitatelné.

  • „How are the children?“ (někdo se ptá na naše děti, je jasné, že
    myslí naše)
  • in the world – na tomto světě (je zřejmé, že myslíme právě tento)
  • The place that I showed you. (Místo, které jsem ti ukázal.)

Další použití:

Když chceme zmínit typ místa, které však není úplně jednoznačné:

  • I need to go to the bank. (Potřebuju zajít do banky.)
  • We spent all day at the beach. (Celý den jsme strávili na pláži.)

U věcí, které jsou na světě unikátní:

  • The mayor of Prague. (Primátor Prahy. – je pouze jeden)

Před superlativy a když chceme vyjádřit pořadí:

  • the first, the best (první, nejlepší)
  • the most beautiful (nejhezčí)
  • the fifth (pátý)

U desetiletí:

  • the sixties (60. léta)

Když mluvíme o nějaké aktivitě, která je popsána daným podst. jm.:

  • at the wheel (za volantem, popisujeme řízení vozidla)

Místo enough:

  • to have the time, the energy to do something (mít dostatek
    času/energie)

Zero article

Případ, kdy se před slovo nedává určitý ani neurčitý člen se v angličtině nazývá zero article. Je důležité si uvědomit, že existují případy (a není jich málo), kdy se žádný člen zkrátka neuvádí. Nesnažte se proto vždycky nějaký před podstatné jméno dát.

Tzv. zero, nebo chcete-li žádný, nulový člen má své místo před jmény (Peter, New York), u oslovení (Madam) a pokud mluvíme o něčem obecně – o barvách, pohlavích, profesích, zvířatech, jazycích atd.

Dále se používá například pro dny v týdnu, názvy měsíců a různých svátků (Christmas), u názvů předmětů (Biology, Chemistry), v ustálených spojeních (face to face, keep in mind), v případě některých dvojic spojených spojkou and (father and son, day and night), při
určování času (at sunrise).

Také u některých termínu spojených s jídlem (breakfast, at lunch), u transportu (by bus) a u obecných podstatných jmen (school, bed) člen nepíšeme. Nelze k tomu však přistupovat dogmaticky, použití členu mnohdy záleží na situaci:

  • He is in bed. (Je v posteli. – bez členu)
  • He likes the new bed. (Líbí se mu ta nová postel. – je potřeba
    použít člen     the)

Někdy i tam, kde by bylo gramaticky správné člen umístit, se tak neděje. Např. v novinových titulcích, poznámkách, popiscích, inzerci, zkrátka tam, kde je potřeba ušetřit místo.

Zeměpisné názvy

Určitý člen se vyskytuje u názvů řek (the Amazon), pohoří (the Alps), pouští (the Sahara), oceánů (the Pacific), souostroví (the Bahamas) a větších důležitějších celků
(Central Asia).

U jednotlivých názvů zemí (Germany), hor (Mount Everest), jezer (Lake Ontario) a kontitentů (Europe),
parků (Central Park) naopak většinou určitý člen nepíšeme, i když existují výjimky, např. the Eiger, The United States of America, The Czech Republic.

Ve třetí pomyslné kategorii zeměpisných názvů se nachází ulice a silnice, u kterých podobně jako u názvů
ostrovů, budov, univerzit, monumentů a katedrál nelze použití určitého členu the „uhádnout“.

Mějte také na paměti, že určitý člen the se často na mapách neuvádí, to však neznamená, že se u daného názvu nepíše. Je to podobné jako v češtině, kdy rozhodujeme o psaní velkého písmena – to, že je nějaké místo na mapě pojmenované, ještě neznamená, že by mělo začínat velkým písmenem.

Národy

Pokud chceme mluvit o Angličanech, Španělech, Francouzech a jiných národech jako celku, pak používáme určitý člen the: the Englishmen, the Spanish, the French apod.

Když mluvíme o druhu

Mluvíme-li o druhu, např. zvířat, je možné použít libovolný člen:

  • The cobra is dangerous. (Chceme odlišit kobry od jiných druhů hadů.)
  • Cobras are dangerous.
  • A cobra is a dangerous animal.

Jak se vyhnout psaní určitých a neurčitých členů?

Pokud nevíme, který člen použít, může být mnohdy snažší, pokud to je možné, použít před podst. jm. přivlastňovací zájmeno.

Závěrem

Problematika členů je v angličtině poměrně složitá. Je potřeba myslet na pravidla, ale také mít v paměti, že ke každému většinou existuje výjimka. V některých případech je gramaticky správné použití libovolného členu, který však mění vyznění celé věty.

Poznámka: článek nepokrývá téma úplně do detailu a bude v budoucnu rozšířen.

Merriam-Webster Dictionary – vynikající offline slovník pro Android

Napsat komentář

Kvalitní offline slovníky pro Android bývaly často jedny z nejdražších aplikací, které lze vůbec do telefonu zakoupit. Ale tomu je konec!

Merriam-Webster je známá značka předních amerických slovníků angličtiny. Již dříve bylo možné zakoupit tyto slovníky např. od společnosti Paragon Software, nyní je však k dispozici aplikace jejich vlastní výroby a to zcela zdarma!

Tento výkladový slovník nabízí snadné vyhledávání slov včetně různých tvarů sloves, jejich podrobnou definici, příklady vět, ukáže vám antonyma a synonyma a někdy dokonce i původ slov (tyto funkce nemají často ani placené aplikace od konkurence).

To vše zvládne aplikace offline, tedy bez nutnosti být připojen k internetu. Pokud však internetové připojení v telefonu máte, nabízí další zajímavé funkce: možnost přehrát výslovnost namluvenou rodilými Američany a vyhledávání slov hlasem.

Slovník Merriam-Webster pro Android má pouze dvě malé vady: výslovnost nezobrazuje v IPA znacích (MW je totiž určen spíše rodilým mluvčím) a zobrazuje reklamní pruh, což je však malá daň za tak výbornou aplikaci (navíc pokud jste offline, reklama se schová).

Aplikaci najdete na Android marketu. Doporučujeme!

Kdy použít čas předpřítomný a kdy předpřítomný průběhový?

Napsat komentář

Tento článek by měl sloužit jako vodítko, jestli máme použít průběhovou formu předpřítomného času, nebo ne.

Obecně je častější průběhová varianta (present perfect continuous). Pokud se však ve větě vyskytnou:

  • tzv.  state verbs typu know, understand, která obvykle nemají průběh
  • akce, které trvají chvilku (cut, break)
  • slova yet, already, just, never, ever, before
  • číslo označující kolikrát (např. twice a week)
  • zápor

volíme většinou předpřítomný čas prostý (present perfect simple).