Práce

Práce, práce, práce a studium. Aneb život cizinců ve Velké Británii

Narodila jsem se jako anglofil. Nebo jsem se jím možná stala někdy v dobách svého dospívání, když na mě působily obrázky turistů, mačkajících se před Buckinghamským palácem, fotky malebných vesniček a luk kolem Yorkshire a nevyřešená záhada lochneského jezera. Jednoduše jsem se do Anglie vždycky chtěla podívat a nejlépe ji projet celou. Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že se mi to, tedy alespoň část z toho mého velkého snu, povede uskutečnit. A dokonce nejen jako turistce, neustále mačkající spoušť foťáku.

Možná právě můj obdiv k půvabu tradiční, královské Velké Británii a jejím způsobům ležel některým mým blízkým až moc v žaludku. Jednoho dne v roce 2007 jsem proto dostala nabídku vystřídat mou sestřenici, která se po roce stráveném jako au pair vracela domů, v jejím tehdejším bytě na okraji Manchesteru, v části Bolton – Kearsley. Charakter průmyslové aglomerace vůbec neodpovídal mé představě práce v útulné kavárničce nebo knihkupectví někde na vesnici, přesto jsem vzhledem k tomu, že všechno bylo předem zařízené, nakonec kývla. Čekala na mě práce, ubytování, kontakty vybudované mou sestřenkou a hlavně – dům plný Čechů a Slováků, kteří mi měli poskytnout aspoň nějaký pocit domova, kdyby mi snad náhodou chyběl. Na nedaleké univerzitě jsem měla navíc možnost navštěvovat přípravné kurzy pro jeden z cambridgeských certifikátů nebo si tam rovnou zaplatit zkoušku.

Docestovala jsem asi v půli září, tedy v době, kdy se léto a slunečné počasí, pokud země vůbec nějaké toho roku zažila, pomalu poroučí. Rovnou mě poučili, že nezbytnou součástí kabelky je skládací deštník, a to nejlépe takový, se kterým se kvůli silnému větru v klidu rozloučím, a sluneční brýle. Tyhle dvě věci obyvatelé Velké Británie střídají s největší pravidelností, jelikož počasí ovlivňuje okolní moře.

Stejně jako většina cizinců, kteří na ostrovy zavítají za prací, jsem našla práci v pohostinství, tedy na samém okraji Boltonu, který už měl charakter vilové čtvrti, kde domy byly obehnány vysokými ploty a břečťanem. Luxusní italská restaurace s vinným barem sem perfektně zapadala. A protože opravdu veškeré vedení restaurace a většina jejích zaměstnanců byli Italové, stačila jedna neoficiální schůzka s manažerem, který na mě mrkl se slovy „bereme jen hezké holky, zítra začínáš“, a bylo hotovo. Stala jsem se servírkou s nejasně určitelnou pracovní dobou, protože náš podnik jednoduše neměl zavírací hodiny. No, hýčkali jsme si prostě svoje dobře situované zákazníky. Škoda jen, že ti se nikdy nedozvěděli, že spropitné za to, že jsme na ně s ostatními servírkami jako na poslední stůl v restauraci kolem půlnoci otráveně čekaly, nikdy neuvidíme. Říct jsme jim to ani nemohly, jak nás ústy majitele upozornil manažer, hrozil za to vyhazov. Hezkých holek „z Východu“ je v zemi přece dost!

I přesto jsem si ale co se týká platu nemohla stěžovat. V roce 2007, kdy už byly doby prudkého nárůstu cizí pracovní síly vzhledem k pádu libry ty tam, jsem dostávala něco kolem pěti liber na hodinu, což bylo nejvíc ze všech mých spolubydlících v Kearsley. Vzhledem k tomu, že jsme do práce jezdily přibližně na šestou večer a zůstávaly běžně do desáté, jedenácté, jsme si ale byly nucené brát domů taxi, což nám z denní mzdy ubíralo v závislosti na počtu cestujících kolem deseti liber, protože restaurace byla opravdu daleko od míst, kde cizinci většinou bydleli. Můj dvorní taxikář mi zanedlouho poté, co jsme zjistili, že na sebe narážíme hodně pravidelně, řekl, ať ani nezvažuji možnost, že bych v případě, že snad skončím v práci občas dřív, jela domů po setmění autobusem. Uzlová přestupní stanice se totiž nacházela v samotném centru Boltonu, kde se často stalo, že se cestující dostali do cesty problémům. Právě to je jedna z těch velice nemalebných součástí velkých (nejen) anglických měst.

Ať pracujete nebo studujete daleko či blízko od svého přechodného domova, v takových městech, jako je právě Manchester, se vzhledem k vašemu statusu v zemi a tomu, jaká je vaše adresa, denně potkáváte s lidmi, kteří nijak nepřipomínají tradičně vyobrazované milé a zdvořilé Angličany. Osobně jsem se přistihla, že mám strach z kluků evidentně mnohem mladších než já. Asi proto, že měli zvyk oblékat se do černé šusťákové soupravy a jako bezva doplněk používat kuklu. Dobře věděli, proč to dělají – když jednoho sobotního dopoledne kamarádka se vztekem vyběhla za partou puberťáků, kteří nám už po několikáté naházeli do oken vajíčka, kameny a jiné předměty, co byly po ruce, ne, že by nebyla dost silná běžkyně, jednoduše nebyla schopná jednotlivé útočníky dobře rozeznat. I proto mi taxikáři zastavovali až u našich dveří a vždy čekali, dokud se za mnou nezavřou domovní dveře.

To byl ovšem kámen úrazu našich vztahů s majitelem restaurace. Trvalo nám přes dva měsíce se odhodlat mu prostřednictvím manažera Giuseppeho vzkázat, že množství vynaložených peněz za cestu domů neodpovídá tomu, co si vyděláme, a jestli by nám tedy nemohl něco přispět. Asi stejně dlouhou dobu jsme čekaly na jeho odpověď. I přesto, že se do restaurace občas zajel podívat svým Maserati, nám se vyhýbal jak jen mohl, jen aby nám nemusel nahlas odporovat. Já jsem mezi tím dostala nabídku uklízet každé dopoledne v hospodě, která se nacházela nedaleko od našeho domu. Jelikož jsem měla za to, že právě tak si můžu denní ztráty peněz kompenzovat, měla jsem několik týdnů dvě zaměstnání a prakticky žádnou energii. V téhle tradiční britské hospodě totiž často docházelo k potyčkám, kterým majitel nebyl schopný zabránit, protože často pil spolu se zákazníky a podle toho se pak ráno choval ke mně. Rozsypané popelníky na kobercích jsem tudíž nemohla vysát, nýbrž mi na ně podal smeták a lopatku, protože vysavač zrovna nefungoval a on nebyl schopný zaopatřit nový. Jednoho dne vyústila další šarvátka mezi hosty až ke střelbě, rozbitým oknům, vykradení kasy a k uzavření celého objektu policií. Já jsem to brala jako znamení, že opravdu není nutné pracovat co nejčastěji to jde a navíc v tak nepříznivém prostředí.

Nakonec věc dopadla tak, že nám několik týdnů přispíval tajně Giuseppe s vydělaného spropitného, než záležitost příspěvků na taxi zase vyšuměla do ztracena. Tu taky trefně shrnul sám majitel, když jsem mu na otázku, proč se vracím domů, odpověděla, že jedu studovat na univerzitu. „K čemu ti bude univerzita? Takhle se k penězům nikdy nedostaneš!“, kysele se usmál. S tím bych raději nepolemizovala, přesto jsem se ale domů těšila.

Velká Británie mi dala lekci o životě, o tom, jak se o sebe postarat, jak být trpělivá při vysvětlování rozdílů mezi jednotlivými národy východní (sic!) Evropy a toho, že „Czechoslovakia“ už na mapě dávno není, jak si nevšímat toho, s jakým opovržením se mladé Angličanky z dobrých rodin dokážou na nás cizinky dívat a jak ta anglická uctivost často skrývá pokrytectví a faleš.

Taky mě ale naučila, že zvládnout něco si užít při vykonávání několika zaměstnání zároveň v honbě za penězi není jen tak a že sny o životě za hranicemi mohou dostat tvrdou ránu i při existenci volného pohybu osob. Žít v zahraničí může být obecně těžké a místy až strastiplné, zvlášť pro studenty. Velká Británie je navíc místem, kam velmi rády jezdí další evropské národy za prací a kde často vytvářejí skupiny, které se nehodlají asimilovat a odnést si z takové zkušenosti víc než jen lehce vydělané peníze. Je proto jednoduché na cizince nahlížet jednoduchou optikou tak, jako to děláme my těm, kteří přicházejí z ještě větší dálky do ČR. Hlavně jsem se ale naučila, že ne všichni Češi v zahraničí, se kterými se člověk potká, jsou ti, se kterými by se rád potkával i doma. Sounáležitost zde neplatí a je zásadní vědět, že se velmi často budete muset spolehnout pouze sami na sebe a svoje schopnosti. Je tedy opravdu důležité si stanovit svoje priority ohledně toho, čeho chce člověk v zahraničí dosáhnout a co mu má možnost vycestovat za hranice republiky přinést.

Označeno štítky: ,


Španělština online

Blog o španělštině nejen pro začátečníky.