Archiv pro rubriku: Gramatika

Kondicionály (podmínkové věty)

Napsat komentář

Podmínkové věty ze své podstaty vyjadřují, za jaké podmínky, za jaké situace se něco stane, případně za jaké podmínky by se něco stalo. Popisují tedy výsledek něčeho, co se může v přítomnosti nebo budoucnosti stát, anebo něčeho, co se mohlo stát v minulosti (ale nestalo). Jsou lehce rozeznatelné – jsou to souvětí, složená minimálně ze dvou vět, přičemž jednu z nich vždy uvádí spojka if. Proto je v angličtině můžeme nalézt také pod názvem „if clauses“. Dělí se na několik typů.

Nultý kondicionál (zero conditional)

Popisuje stálé pravdy – události či věci, které se dějí vždy, když je naplněn určitý předpoklad. Slovesa obou vět mají tvar přítomného času. If proto v těchto větách pak může být běžně nahrazeno spojkou when. Proto také české překlady vět můžeme uvozovat nejen spojkou pokud, ale také pomocí když nebo vždy když.

Může jít o obecné děje – typickým příkladem je věta:

  • If/when you heat water to 100 degrees celsius, it boils. (Pokud zahřejeme vodu na 100 °C, začne se vařit.)
  • If/when the sun goes down, it gets dark. (Když slunce zapadne, je tma.)

Týkají se ale také „osobních pravd“:

  • If/when I drink coffee, I get a headache. (Vždycky, když si dám kafe, začne mě bolet hlava.)
  • If/when I eat peanuts, I get swollen. (Vždycky oteču, když sním buráky.)

První kondicionál (first conditional)

Popisuje události v budoucnosti, které se pravděpodobně nebo velmi pravděpodobně stanou, pokud bude naplněn určitý předpoklad. Hlavní věta obsahuje sloveso v budoucím čase, vedlejší podmínková věta obsahuje sloveso v přítomném čase. If zde můžeme přeložit jako jestliže, pokud.

  •  If I catch the early bus, I will come visit you. (Jestliže stihnu dřívější autobus, přijdu tě navštívit.)
  • If I see her, I will tell her. (Pokud ji uvidím, řeknu jí to.)
  • I will go shopping on the way home if I have time. (Jestliže budu mít čas, nakoupím po cestě domů.)

Pozor! v některých případech můžeme ve větách vedlejších podmínkových narazit i na přítomný průběhový čas:

  • If they are going, I will stay at home. (Pokud oni půjdou taky, já zůstanu doma.)

Za určitých podmínek je také možné v obou větách použít budoucí čas:

  • If you will drive this fast, the police will catch you. (Pokud pojedeš takhle rychle, policajti tě určitě chytí.)

Zde mluvčí vyjadřuje nespokojenost s konáním řidiče, kterému se jednání asi nedá vymluvit. Pomocí užití will naznačuje nejen nespokojenost, ale také zdůrazňuje svoje přesvědčení o tom, co říká.

Druhý kondicionál (second conditional)

Popisujeme jím události v budoucnosti i v přítomnosti. Tentokrát ale takové, které se velice pravděpodobně nestanou. Říkáme, co by bylo, kdyby byla naplněna nějaká podmínka. To, že bude naplněna, je ale jednoduše hodně nepravděpodobné. Hlavní věta používá podmiňovací způsob (would + infinitiv), vedlejší podmínková věta užívá minulý čas. If zde překládáme jako kdyby.

  • If you didn’t smoke, you would not cough so much now. (Kdybys nekouřil, nekašlal bys teď tak moc.)
  • If I had some spare time, I would learn Chinese. (Kdybych měl nějaký volný čas, učil bych se čínsky.)
  • I would not go out in the rain without an umbrella if I were you. (Kdybych byl tebou, nechodil bych do deště bez deštníku.)
  • What would you say if I asked you to go out with me? (Co bys řekla, kdybych tě pozval na rande?)

Třetí kondicionál (third conditional)

Ještě více pojednává o nereálných záležitostech, navíc o těch, které už jsou minulostí a nelze je zvrátit. Říká, co by bývalo, kdyby. Tedy co by se muselo stát, aby minulost byla změněna a věci by teď byly jinak. Gramatická stavba věty je zde nejsložitější. V hlavní větě použijeme minulý podmiňovací způsob (would have + příčestí minulé), ve vedlejší podmínkové větě použijeme předminulý čas. If má zde formu kdyby býval/bývalo/bývala…

  • I wouldn’t have been this tired if I had gone to bed earlier. (Nebyla bych teď bývala tak unavená, kdybych byla šla dřív spát. – tedy v obecné češtině Nebyla bych teď tak unavená, kdybych šla dřív spát. Ale nešla jsem a teď v práci klimbám.)
  • You would have not missed your plane if you had woken up on time. (Kdybys byl vstal včas, nebylo by ti uletělo letadlo. Pozdě bycha honit, teď letadlu máváš z odletové haly.)
  • If I had met you earlier, I would have married you. (Kdybych tě potkal dřív, oženil bych se s tebou. Ale už jsem si vzal jinou.)

Stupňování přídavných jmen

Napsat komentář

Protože zde existuje množství výjimek, je teoretický rozbor tohoto gramatického jevu  určitě složitější než následná praxe. Nelze zde hovořit o jasně daných pravidlech, nicméně jde přece jen hlavně o to si jednotlivá nejčastěji používaná adjektiva v běžné řeči zapamatovat, což vzhledem k tomu, jak často je uslyšíme, není žádný problém. Takže se nebojme a hurá do toho!

Stejně jako v češtině rozlišujeme tři tvary anglických adjektiv:

  1. základní tvar (nice, heavy, handsome)
  2. komparativ (nicer, heavier, more handsome)
    – srovnává dva a více věcí, vlastností, jevů
  3. superlativ (nicest, heaviest, (the) most handsome)
    – vybírá z množiny to, co vyniká nad zbytek

Jak je vidět v příkladech v závorkách, mohou komparativy a superlativy různých adjektiv nabývat mírně rozdílných forem v závislosti na tom, kolik slabik přídavné jméno má a na tom, zda končí samohláskou či souhláskou. Podle toho můžeme obecně rozdělit adjektiva na několik skupin.

Přídavná jména krátká

Adjektiva v zásadě jednoslabičná nebo dvouslabičná. Komparativ se tvoří přidáním koncovky -er (případně -r či -ier) ke kořeni slova, superlativ přidáním koncovky -est (případně -st či -iest) ke kořeni slova.

1. Končící souhláskou

clean (čistý) – cleaner – cleanest
cheap (levný) – cheaper – cheapest
short (krátký) – shorter – shortest

2. Končící samohláskou -y

dry (suchý) – drier – driest
heavy (těžký) – heavier – heaviest
dirty (špinavý) – dirtier – dirtiest
shy (stydlivý) – shyer – shyest  (výjimka, -y se nemění na -i)

3. Končící slabikou -er nebo -le

clever (chytrý) – cleverer – cleverest
simple (jednoduchý) – simpler – simplest
humble (skromný) – humbler – humblest

Přídavná jména dlouhá

Obsahují dvě slabiky či více než dvě slabiky, což znemožňuje „jednoduchý“ způsob skloňování. Skloňujeme tedy opisem pomocí „more“ a „(the) most“ + adjektivum. Právě tímto opisem ale můžeme vyjádřit i stupňování negativní, a to pomocí „less“ a „(the) least“ + adjektivum.

handsome (hezký) – more handsome (hezčí)/less handsome (méně hezký) – (the) most handsome/ (the) least handsome (nejméně hezký)
difficult (složitý) – more difficult/less difficult – (the) most difficult/(the) least difficult
amazing (úžasný) – more amazing/less amazing – (the) most amazing/(the) least amazing
common (běžný) – more common/less common – (the) most common/(the) least common

Nepravidelná přídavná jména

Některá adjektiva stupňujeme naprosto odlišně:

good (dobrý) – better – best
bad (špatný) – worse – worst
far (vzdálený) – farther – farthest

Specifická adjektiva

Některá adjektiva mohou mít dokonce dvojí skloňování bez toho, že by se jim jakkoliv měnil význam.

simple – simpler/more simple – simplest/(the) most simple
stupid – stupider/more stupid – stupidest/(the) most stupid
quiet – quieter/more quiet – quietest/(the) most quiet
clever – cleverer/more clever – cleverest/(the) most clever

Příklady

Komparativ

U komparativu srovnáváme dvě či více věcí a k tomuto srovnání používáme spojku than, v některých případech i spojku as.

I’m more fluent in English than you/than you are. (Anglicky mluvím plynuleji než ty.)
Let’s be quieter than the last time. (Pojďme být tentokrát tišší.)
They are less efficient than us/than we are. (Jsou méně výkonní než my.)
You are as old as I am. (Jsi tak starý jako já.)
The sky is not as clear as yesterday. (Nebe není tak modré jako včera.)

Superlativ

Superlativ vyjadřuje, že je něco jednoduše NEJ (a to ať v pozitivním, nebo negativním smyslu), a vzhledem k tomu, že toto NEJ vybíráme z množiny věcí, osob, jevů či aspektů, užíváme ve větách často předložky „of“ nebo „in“.

He is the most handsome guy in the group! (Je to nejhezčí chlap ze skupiny!)
This book is the best! (Tahle kniha je nejlepší!)
I’m looking for the most suitable candidate for this position. (Hledám nejvhodnějšího kandidáta na tuto pozici.)
Haven’t you said you are the bravest of us? (Neříkal jsi, že jsi nejodvážnější z nás?)

Modální slovesa sekundární

Napsat komentář

Sekundární modální slovesa mají v přítomném čase naprosto stejné tvary, s jakými se setkáme u modálních sloves primárních. Velmi důležitým rozdílem ovšem je, že nesou ve větě zcela jiný význam. Vyjadřují názor nebo postoj mluvčího k tomu, co říká. Jinak řečeno, vyjadřují míru přesvědčení mluvčího o nějakém jevu.

Sekundární modální slovesa nepoužívají žádné opisy. Vyjadřují současný názor mluvčího na nějaký děj bez ohledu na to, zda se momentálně děje, bude dít nebo se již dříve stal. Proto, že vyjadřujeme svoje přesvědčení, nesetkáme se s těmito modálními slovesy v jiné podobě než v oznamovacích větách.

Věty tvoříme stejným způsobem jako u primárních modálních sloves. Jediným rozdílem je minulý čas, tedy věty, kterými chceme vyjádřit svůj postoj k tomu, co už se dříve stalo. V tom případě je nutné užít formu dokonavého infinitivu. Vzorec je jednoduchý: modální sloveso + have + třetí tvar slovesa plnovýznamového.

CAN’T (rozhodně ne, snad ne)

Pomocí can’t vyjadřujeme, že jsme si jistí, že něco tak není, nebo jsme přesvědčeni o tom, že to tak být přece nemůže.

You can’t be serious! (To nemůžeš myslet vážně!)
They can’t hate each other! They are siblings after all! (Přece se nemůžou nenávidět, jsou to sourozenci!)

Pokud chceme vyjádřit přesvědčení o věci minulé, můžeme v tomto ojedinělém případě použít jak can’t, tak couldn’t.

She can’t/couldn’t have seen the film, she doesn’t know a thing about it. (Nemohla ten film vidět, neví o něm nic.)
They can’t/couldn’t have stolen it, they have alibi. (Nemohli to ukrást, mají alibi.)

MUST (určitě ano)

Pomocí must vyjadřujeme, že podle nás něco nějak musí být. Jsme si tedy jisti, že máme pravdu.

You must be joking! (To si musíš dělat srandu!)
It must be very nice music if you can listen to it over again. (To musí být hodně dobrá hudba, když ji můžeš poslouchat pořád dokola.)
That must have been a good weekend, you glow! (To ale musel být skvělý víkend, celá záříš!)
He must have completely lost his mind! (To mu muselo úplně přeskočit!)
They must have lost track of time. (Museli zapomenout, kolik je hodin.)

MAY, MIGHT COULD (možná ano)

Tato tři slovesa použijeme, pokud si nejsme zcela jistí tím, co se stalo, co se děje nebo co se stane. Might a could vyjadřují o trošku menší úroveň jistoty než may. V celku se ale dá říct, že je můžeme úplně klidně zaměnit bez toho, že by se změnil význam řečeného.

She can be right. (Možná, že má pravdu.)
They might not come. (Je možné, že nepřijdou.)
They might prove us wrong but that won’t change a thing. (Možná, že nám dokážou opak, ale tím se nic nezmění.)
I might have said it, I don’t remember. (Možná jsem to řekla, už si nepamatuju.)
That could have also been the case. (To se taky mohlo stát.)

SHOULD, SHOULDN‘T (mělo/nemělo by to tak být)

Pomocí should a shouldn’t říkáme, že věříme, že by něco mělo nebo nemělo nějak být.

It shouldn’t be so hard, I’ve already done it once. (To by nemělo být tak těžké, už jsem to jednou dělal.)
It should be a piece of cake! (To by měla být hračka.)
I should have believed her. (Měla jsem jí věřit.)
You should have seen his face! He was so surprised! (Měl jsi vidět jeho obličej, byl tak překvapený!)
I shouldn’t have drunk so much! (Neměl jsem tak moc pít!)

& NEEDN’T HAVE … (nemusel jsem)

Pokud se needen’t objeví v tomto opisu, stává se primární modální sloveso modálním slovesem sekundárním, protože tímto tvarem chceme vyjádřit, že jsme něco nemuseli dělat, ale udělali (což je ztráta času, peněz, energie…).

Great, I needen’t have brought my swimsuit, the sea is too cold! (Super, to jsem si ty plavky nemusela brát, když je to moře tak studené!)
I needen’t have studied for so long, the test was a piece of cake. (To jsem se nemusel tak dlouho učit, vždyť ten test byl hračka.)

Modální slovesa

Napsat komentář

Modální (způsobová) slovesa zpřesňují a vytřibují význam vět a dávají tak mluvčímu možnost vyjádřit své přesvědčení, obavy, schopnosti či touhy. Proto je velice užitečné se na ně zaměřit blíže.

Modální slovesa slouží jako pomocná slovesa, určující způsob hlavního plnovýznamového slovesa věty. Vyjadřují například povinnost, nutnost, možnost, zákaz, příkaz či schopnost.

V některých případech můžeme použít několik variant modálních sloves. Ve volbě, které z nich použijeme, jde do značné míry o emoce a tedy o to, jak chceme tu kterou větu odstínit a co jí vyjádřit (např. pocit ublížení nebo rovnou vztek).

Druhy modálních sloves

U modálních sloves můžeme rozlišit dvě jejich skupiny, primární a sekundární modální slovesa.

Primární modální slovesa

can (can’t), must, mustn’t, should (shouldn’t), needn’t, may, ought to (oughtn’t to)

Vyjadřují svobodu nebo možnost jedince něco činit nebo nečinit. Jde tedy o omezení – zákazy a příkazy; ale i o schopnosti, dovednosti a možnosti, které máme.

Vždy stojí pouze v základním tvaru a pokud jsou používány v jiných časech (minulý, budoucí), je nutné použít specifického opisu, aby význam zůstal zachován.

Sekundární modální slovesa

must, can’t, may, might, could (couldn’t)

Jde formálně o stejné tvary, kterými ovšem vyjadřujeme jiné skutečnosti – naše současné postoje a přesvědčení o dané věci.

Opisu se nepoužívá. Pokud vyjadřujeme názor na věc minulou, nabírají modální slovesa tvar tzv. dokonavého infinitivu.

Modální slovesa a tvoření vět

Oznamovací věty tvoříme pomocí modálního slovesa a plnovýznamového slovesa v infinitivu.

  • We should go to the other side of the road. (Měli bychom jít na druhou stranu cesty.)
  • I can sing well. (Umím dobře zpívat.)
  • You may be a rockstar one day. (Jednoho dne může být rocková hvězda.)

Základní vlastností modálních sloves přitom je, že mají vždy stejný tvar, a to ve všech osobách a časech. Proto například:
I must leave. (Musím jít.)
You must leave. (Musíš/musíte jít.)
He/she must leave. (Musí jít.)
We must leave. (Musíme jít.)
They must leave. (Musí jít.)

Záporné oznamovací věty vytvoříme jednoduše přidáním slova not za modální sloveso. Pak tedy modální sloveso + not + plnovýznamové sloveso.

  • We should not go to the other side of the road. (Neměli bychom chodit na druhou stranu cesty.)
  • I can not (can’t) sing well. (Neumím dobře zpívat.)
  • You may not be a rockstar one day. (Možná, že z tebe jednoho dne nebude rocková hvězda.)

Otázky tvoříme jednoduše inverzí slov – modální sloveso stojí na jejím začátku, následuje podstatné jméno či zájmeno a plnovýznamové sloveso.

  • Should we go to the other side of the road? (Měli bychom jít na druhou stranu cesty?)
  • Can I  sing well? (Umím dobře zpívat?)
  • May you be a rockstar one day? (Můžeš být jednou rocková hvězda?)

Primární modální slovesa

CAN (můžu, smím, umím)

Jak lze vidět z českého překladu, CAN vyjadřuje možnost, schopnost nebo svolení něco udělat.

Schopnost

I can dance well. (Umím dobře tancovat.)
Look, I can stand on one hand! (Podívej, umím stát na jedné ruce!)
Can you drive? (Umíš řídit?)
They can’t read very well, they are still in the second grade. (Neumějí moc dobře číst, jsou teprve ve druhé třídě.)

Možnost

Can you please be quiet now? (Můžeš teď být prosím ticho?)
I can’t get any sleep tonight. (Dneska prostě nemůžu usnout.)
Can we go now? (Můžeme už jít?)

Minulý čas je u těchto dvou typů vyjádřen modálním slovesem could, ostatní časy (budoucí čas, infinitiv, kondicionál…) vyjadřujeme opisem be able to + plnovýznamové sloveso. 

When I was younger, I could dance well. (Když jsem byla mladá, uměla jsem dobře tancovat.)
I couldn’t get any sleep last night. (Dnes v noci jsem nemohl vůbec spát.)
Will you ever be able to keep quiet? (Budeš někdy vůbec schopný být zticha?)
I would like to be able to drive, but I’m not. (Rád bych uměl řídit, ale neumím.)

Svolení

Can I get some water please? (Mohl/a bych dostat vodu, prosím?)
Of course you can. (Jistě, že můžeš.)

Ve všech ostatních časech i tvarech užíváme tvar be allowed to + plnovýznamové sloveso (allow somebody to do something = dovolit někomu něco udělat).

I was not allowed to go out with my girlfriends until I was sixteen. (Dokud mi nebylo šestnáct, nemohla jsem /“nebylo mi dovoleno“/ večer chodit s kamarádkami ven.)
Would you allow us to go swimming in the river? (Dovolila bys nám jít si zaplavat do řeky?)

MUST (musím)

Toto modální sloveso vyjadřuje příkaz, uložení povinnosti nebo důraznou radu.

You must be quiet now! (Teď musíš být zticha!)
Must you always be so hard on me? (Musíš na mě být pořád tak tvrdý?)
You must learn it by heart, otherwise you will never remember. (Musíš se to naučit nazpaměť, jinak si to nikdy nezapamatuješ.)

V jiném než přítomném čase používáme opisu have to (had to v minulém čase) + infinitiv.

I had to learn it by heart, otherwise I was not able to remeber it. (Musel jsem se to naučit zpaměti, jinak jsem si to nedokázal zapamatovat.)
We will have to visit the doctor soon. (Brzy budeme muset jít k doktorovi.)

MUSTN’T (nesmím)

Toto modální sloveso vyjadřuje zákaz nebo opět důraznou radu.

We mustn’t smoke here. (Tady nesmíme kouřit.)
You mustn’t cheat when taking the test. (Při testu nesmíte podvádět.)
You mustn’t  touch it when it is plugged in.  (Nesmíš se toho dotýkat, když je to v zásuvce.)

Ve všech ostatních časech užíváme opisu be not allowed to. V minulém čase můžeme použít také opisu couldn’t.

We weren’t allowed to smoke there. (Nesměli jsme tam kouřit.)
We couldn’t smoke there. (Nesměli jsme tam kouřit.)

Všimněte si, že tedy i pokud nám někdo v minulosti něco nedovolil (You can’t smoke here) nebo rovnou přímo důrazně zakázal (You mustn’t smoke here), pokud o tom mluvíme zpětně, rozhodneme se pro opis s could nebo be not allowed to. Také je nutné si zapamatovat že mustn’t není antonymum od slova must. Must = muset x mustn’t = nesmět.

MAY (smím, můžu)

Pomocí tohoto slovesa vyjadřujeme vysokou míru zdvořilosti a do češtiny jej můžeme přeložit jako „smím“.

May I ask you for a dance? (Smím Vás požádat o tanec?)
You may. (Smíte.) You may not. (Nesmíte.)

Všimněte si, že v tomto případě můžeme použít i can – (Can I ask you for a dance? You can). Použitím may nevznikne žádný významový rozdíl, nicméně naznačujeme tím jakousi zdvořilost, takt.

NEEDN’T (nemusím)

Toto sloveso vyjadřuje, že nemáme povinnost něco dělat a tedy, že něco nemusíme. Pozor, nenásleduje za ním spojka to, celý tvar tedy zní needn’t + infinitiv a můžeme si tuto malou nesrovnalost vysvětlit třeba tak, že needn’t je dvojitou „zkráceninou“ need + not + to.

Aby těch složitostí nebylo málo, v moderní angličtině se toto modální sloveso běžně mnohem více nahrazuje pomocí „not have to do something“ nebo „not need to do something“.

I needn’t study any more, I have passed all the exams! = I don’t have to (I don’t need to) study any more, I have passed all the exams! (Už se nemusím vůbec učit, zvládla jsem všechny zkoušky!)
You needn’t worry. = You don’t have to (You don’t need to) worry. (Nemusíte si dělat starosti.)

Stejně tak potom postupujeme, pokud vyjadřujeme ostatní časy. Používáme tedy opisy not have to + infinitiv nebo not need to + infinitiv.

You didn’t have to (didn’t need to) worry. (Nemuseli jste si dělat starosti.)
I wouldn’t have to worry if you just called me. (Nemusela bych si dělat starosti, kdybys mi prostě zavolal.)

SHOULD/OUGHT TO (měl bych)

Pomocí tohoto slovesa vyjadřujeme povinnost nebo radu. Povinnost ale není tak silně vnímaná jako u MUST – jde spíše o vnitřní povinnost, tedy o to, že bych něco měl udělat, protože to situace nebo moje přesvědčení žádá.

You should call him and cancel the meeting. (Měl bys mu zavolat a zrušit tu schůzku.)
He should take a day off, he looks really tired. (Měl by si vzít den volna, vypadá opravdu unaveně.)
You should not trust him, he cheats all the time. (Neměli byste mu věřit, pořád podvádí.)
Why are they playing football now? Shouldn’t they be at school? (Proč hrají fotbal? Neměli by být ve škole?)

Z povahy tohoto modálního slovesa ho používáme jen v přítomném nebo minulém čase. V minulém čase použijeme opisu be supposed to + infinitiv.

You were supposed to call him and cancel the meeting. (Měl jsi mu zavolat a zrušit tu schůzku.)
You weren’t supposed to unlock this door. (Neměl jsi odemykat ty dveře.)

V těchto větách můžeme stejně tak použít i slovesa OUGHT TO, v minulém čase potom použijeme stejný opis jako u SHOULD.

You ought to call him and cancel the meeting. (Měl bys mu zavolat a zrušit tu schůzku.)
He ought to take a day off, he looks really tired. (Měl by si vzít den volna, vypadá opravdu unaveně.)
You were supposed to call him and cancel the meeting. (Měl jsi mu zavolat a zrušit tu schůzku.)
You weren’t supposed to unlock this door. (Neměl jsi odemykat ty dveře.)

Vyjádření budoucnosti pomocí vazby GOING TO

Napsat komentář

Angličtina zná několik způsobů vyjádření budoucnosti. Jedním z nich je vazba going to + infinitiv (bez předložky „to“).

Tvoření vět pomocí going to

Věty oznamovací se tvoří pomocí vazby going to, za kterou následuje plnovýznamové sloveso v infinitivu (ve svém základním tvaru).

  • I am going to tell her about it. (Řeknu jí o tom. Hodlám jí o tom říct. Chystám se jí o tom říct.)
  • They are going to write a book together. (Napíšou o tom společně knihu. Společně o tom hodlají napsat knihu. Chystají se o tom společně napsat knihu.)
  • He is going to make coffee. (Uvaří kávu. Chystá se vařit kávu. Hodlá uvařit kávu.)

Záporné oznamovací věty vytvoříme jednoduše přidáním slova not a tedy pomocí vazby not going to + infinitiv.

  • I am not going to tell her about it. (Neřeknu jí o tom. Nehodlám jí o tom říct. Nechystám se jí o tom říct.)
  • They are not going to write a book together. (Knihu o tom společně nenapíšou. Nehodlají o tom společně napsat knihu. Nechystají se o tom společně napsat knihu.)
  • He is not going to make coffee. (Kávu vařit nebude. Nechystá se vařit kávu. Kávu vařit nehodlá.)

Otázku tvoříme prostou inverzí slov v první části věty, za níž následuje tvar going to + infinitiv.

  • Am I going to tell her about it? (Řeknu jí o tom? Hodlám jí o tom (vůbec) říct? Chystám se jí o tom (vůbec) říct?)
  • Are they going to write a book together? (Napíšou o tom společně knihu? Hodlají o tom společně napsat knihu? Chystají se o tom společně napsat knihu?)
  • Is he going to make coffee? (Uvaří kávu? Chystá se uvařit kávu? Hodlá uvařit kávu?)

Použití vazby going to

Tento způsob vyjádření budoucnosti má méně formální charakter než vyjádření budoucnosti pomocí slovesa will (budoucí čas prostý/future simple) a hojně se užívá v hovorové řeči. V zásadě jej používáme v několika případech.

Odhad budoucnosti

Podle viditelných znaků v přítomnosti jsme schopni odhadnout, co se v budoucnu stane.

  • Look, it is going to rain! Hele, bude pršet! (ptáci létají nízko, zvedá se vítr)
  • Oh dear, he is going to fall! Ale ne, on spadne! (už vrávorá, nevypadá to, že se udrží)

Plánování budoucnosti

O něčem jsme přemýšleli, zvážili to a naplánovali a tedy víme, že to hodláme udělat. Oznamujeme tedy plán, úmysl, záměr, který je předem zvážený, bez ohledu na to, jak celá věc nakonec dopadne.

  • We are going to visit my mum in Canada next month. Příští měsíc hodláme jet na návštěvu za mojí mámou do Kanady.
  • I’m going to clean the house on the weekend. O víkendu hodlám uklízet.
  • I am going to go to the city centre and get you some fruits since you are sick. Protože jsi nemocný, pojedu do centra a koupím ti nějaké ovoce.

Podle toho také budoucí čas můžeme s mírnými významovými odstíny přeložit do češtiny, jak je patrné v českém překladu.

Pozor! Tímto obratem sice vyjadřujeme úmysl, ten ale, jakkoliv může být promyšlený, nemusí být nakonec uskutečněn. Jeho pomocí totiž neimplikujeme, zda už jsme si koupili do Kanady letenku, zda doma vůbec máme čistící prostředky nebo jestli se vlastně máme jak do centra dostat, ale pouze naše rozhodnutí záměr uskutečnit. V tom spočívá rozdíl mezi going to a přítomným časem průběhovým (present continuous), který nejen že vyjadřuje úmysl, ale mluvčí pomocí něj sděluje i to, že vše potřebné (k cestě, úklidu, nákupu) je již zařízeno. Máme obstarané letenky, čistící prostředky i auto, kterým pojedeme na nákup. S tím se také pojí silnější stupeň odhodlání konkrétní věc uskutečnit, který ve větě vyjadřujeme.

  • We are going to visit my mum in Canada next month. X We are visiting my mum in Canada next month. (už je vše domluvené, maminka nás očekává, tak abychom už začali balit)
  • I am going to clean the house on the weekend. X I am cleaning the house on the weekend. (ne, opravdu s tebou nepojedu na výlet, musím uklidit)
  • I am going to go to the city centre and get you some fruits since you are sick. X I am going to the city centre and getting you some fruits since you are sick. (teď půjdu a donesu ti ovoce, protože bez vitamínů se neuzdravíš)

Pozor! Existují i případy, ve kterých můžeme vazbu going to zaměnit za přítomný čas průběhový beze změny smyslu věty.

  • What are you going to drink? = What are you drinking?

“What are you drinking?” tedy v tomto případě neznamená “Co (právě teď) piješ?”, ale otázku na to, co by si dotyčný rád objednal.

Rozkazovací způsob

Je také možné použít tuto vazbu jako jedno z možných vyjádření rozkazu. Na rozdíl od obvyklého rozkazovacího způsobu ale můžeme v takto použitých větách cítit i náznak výhružky.

  • Sit straight! Posaď se rovně!
  • You are going to sit straight now! Tak a teď se posadíš rovně (je ti to jasné?)!

Zejména v USA se hovorové řeči také velmi často můžeme setkat se zkráceným tvarem gonna + infinitiv. Jelikož je to způsob ekonomizace (zjednodušování) mluvené řeči, velmi často na něj narazíme v anglicky mluvených filmech, v hudbě i běžné řeči s rodilým mluvčím.

  • I’m afraid she is never gonna like me. Bojím se, že mě nikdy nebude mít v oblibě.)

Často je také užíván jako jeden ze způsobů, jak někomu vysvětlit cestu.

  • You are gonna go straight up the street and then you are gonna see the traffic lights. Půjdete rovně po ulici a potom uvidíte křižovatku.).

Použití vazby going to a will

Přestože oběma způsoby vyjadřujeme budoucí čas, na rozdíl od vazby going to má budoucí čas prostý trošku jiné využití. Také pomocí will vyjadřujeme odhad budoucnosti nebo její plánování, nicméně obě varianty mají jiné konotace.

Odhad budoucnosti

Odhad toho, co se stane, je čistě osobně vnímaný a nezaložený na objektivních skutečnostech. Sdělujeme jím, co si osobně myslíme, že se stane.

  • She is not going to pass the exam. (zkoušku objektivně vzato nemůže udělat, protože se pořádně ani neučila a navíc ji bolí hlava po včerejším večírku) X She will not pass the exam. (mám takový pocit, že na zkoušku není dost připravená, osobně bych se nedivil, kdyby ji nezvládla, ale je to jen odhad)
  • He is going to come back soon, you’ll see! (nemusíš se bát, vždyť už mi volal, že je na cestě)   X He will come back soon, you’ll see! (ale neboj, určitě se vzpamatuje a vrátí se)

Plánování budoucnosti

Zde vyjádření s will naznačuje spontánnost. Jsme na počátku rozhodování, neměli jsme moc čas o dané věci přemýšlet, jednáme bez rozmyslu. To znamená, že věc nejenom že není naplánovaná, není jisté, že se nakonec stane, ale mluvčí vlastně ani nemůže vědět, jestli jeho odhodlání za pár minut nebude to tam.

  • I am going to clean the house on the weekend. X I will clean the house on the weekend. (říkám si, že už je asi čas, měla bych to vážně udělat)
  • I will help you with the luggage! Pomůžu Vám s kufrem! (nyní vidím, že někdo potřebuje pomoct) X I am going to help you with the luggage. (jasně, že jsem tu pro tebe, až se sbalíš a budeš ho potřebovat snést ze schodů, stačí říct)

Určitý a neurčitý člen

Napsat komentář

Problematika používání určitých (definite) a neurčitých (indefinite) členů (articles) není úplně jednoduchá. Než se do ní pustíme, připomeňte si, která podstatná jména jsou počítatelná a která ne.

Určité a neurčité členy patří mezi tzv. determiners (viz slovní druhy), což jsou slova, která používáme před podst. jmény a které tato slova nějakým způsobem určují.

Počitatelná podst. jm. v jednotném čísle vyžadují před slovem alespoň jeden determiner, zatímco u ostatních nemusí být žádný.

Členy píšeme obvykle jako první a nelze je kombinovat s přivlastňovacími zájmeny.

  • a good friend
  • an activity
  • the new boss nebo my new boss (the my new boss)

Neurčitý člen a, an

Tyto členy najdou své využití pouze s počitatelnými podst. jmény v jednotném čísle, pokud mluvíme o něčem blíže neurčeném:

  • I want to buy a new car. (Chci si koupit nové auto. = nespecifikuju jaké)
  • I got a good advice. (Dostal jsem dobrou radu.) V této větě je člen a použit nesprávně, protože advice je nepočitatelné podst. jm.

Zda máme použít a nebo an záleží na zvuku, který následuje. An píšeme před zvukem samohlásek (a,e,i,o,u), a před zvukem souhlásek. Není tedy důležité, jakým písmenem další slovo začíná, ale jakým zvukem. Srovnejte např.: an umbrella x a uniform x a new umbrella.

Možná vám v používání členů a a an pomůže, že oba pochází ze slova an, které ve staré angličtině znamenalo jeden.

Určitý člen the

Nejprve něco k výslovnosti. Existují dva způsoby, jak the vyslovit: buď jako /ðiː/, nebo jako /ðə/. Opět se řídíme zvukem, který následuje. /ðiː/ se používá před zvukem samohlásek, podobně jako an. Silnější formu /ðiː/ lze vyslovit také, pokud chceme něco více zdůraznit.

Pokud používáme určitý člen the, pak to obecně znamená, že mluvíme/píšeme o nějaké konkrétní věci. To, o čem je řeč, může být dáno kontextem (někam se díváme, na něco ukazujeme), popř. jsme tento objekt nějak uvedli/popsali, ať už před nebo po daném pods. jménu.

Každopádně posluchač nebo čtenář diskutovanou věc zná. Určitý člen lze napsat před libovolné podst. jm, nezáleží přitom, zda je počitatelné.

  • „How are the children?“ (někdo se ptá na naše děti, je jasné, že
    myslí naše)
  • in the world – na tomto světě (je zřejmé, že myslíme právě tento)
  • The place that I showed you. (Místo, které jsem ti ukázal.)

Další použití:

Když chceme zmínit typ místa, které však není úplně jednoznačné:

  • I need to go to the bank. (Potřebuju zajít do banky.)
  • We spent all day at the beach. (Celý den jsme strávili na pláži.)

U věcí, které jsou na světě unikátní:

  • The mayor of Prague. (Primátor Prahy. – je pouze jeden)

Před superlativy a když chceme vyjádřit pořadí:

  • the first, the best (první, nejlepší)
  • the most beautiful (nejhezčí)
  • the fifth (pátý)

U desetiletí:

  • the sixties (60. léta)

Když mluvíme o nějaké aktivitě, která je popsána daným podst. jm.:

  • at the wheel (za volantem, popisujeme řízení vozidla)

Místo enough:

  • to have the time, the energy to do something (mít dostatek
    času/energie)

Zero article

Případ, kdy se před slovo nedává určitý ani neurčitý člen se v angličtině nazývá zero article. Je důležité si uvědomit, že existují případy (a není jich málo), kdy se žádný člen zkrátka neuvádí. Nesnažte se proto vždycky nějaký před podstatné jméno dát.

Tzv. zero, nebo chcete-li žádný, nulový člen má své místo před jmény (Peter, New York), u oslovení (Madam) a pokud mluvíme o něčem obecně – o barvách, pohlavích, profesích, zvířatech, jazycích atd.

Dále se používá například pro dny v týdnu, názvy měsíců a různých svátků (Christmas), u názvů předmětů (Biology, Chemistry), v ustálených spojeních (face to face, keep in mind), v případě některých dvojic spojených spojkou and (father and son, day and night), při
určování času (at sunrise).

Také u některých termínu spojených s jídlem (breakfast, at lunch), u transportu (by bus) a u obecných podstatných jmen (school, bed) člen nepíšeme. Nelze k tomu však přistupovat dogmaticky, použití členu mnohdy záleží na situaci:

  • He is in bed. (Je v posteli. – bez členu)
  • He likes the new bed. (Líbí se mu ta nová postel. – je potřeba
    použít člen     the)

Někdy i tam, kde by bylo gramaticky správné člen umístit, se tak neděje. Např. v novinových titulcích, poznámkách, popiscích, inzerci, zkrátka tam, kde je potřeba ušetřit místo.

Zeměpisné názvy

Určitý člen se vyskytuje u názvů řek (the Amazon), pohoří (the Alps), pouští (the Sahara), oceánů (the Pacific), souostroví (the Bahamas) a větších důležitějších celků
(Central Asia).

U jednotlivých názvů zemí (Germany), hor (Mount Everest), jezer (Lake Ontario) a kontitentů (Europe),
parků (Central Park) naopak většinou určitý člen nepíšeme, i když existují výjimky, např. the Eiger, The United States of America, The Czech Republic.

Ve třetí pomyslné kategorii zeměpisných názvů se nachází ulice a silnice, u kterých podobně jako u názvů
ostrovů, budov, univerzit, monumentů a katedrál nelze použití určitého členu the „uhádnout“.

Mějte také na paměti, že určitý člen the se často na mapách neuvádí, to však neznamená, že se u daného názvu nepíše. Je to podobné jako v češtině, kdy rozhodujeme o psaní velkého písmena – to, že je nějaké místo na mapě pojmenované, ještě neznamená, že by mělo začínat velkým písmenem.

Národy

Pokud chceme mluvit o Angličanech, Španělech, Francouzech a jiných národech jako celku, pak používáme určitý člen the: the Englishmen, the Spanish, the French apod.

Když mluvíme o druhu

Mluvíme-li o druhu, např. zvířat, je možné použít libovolný člen:

  • The cobra is dangerous. (Chceme odlišit kobry od jiných druhů hadů.)
  • Cobras are dangerous.
  • A cobra is a dangerous animal.

Jak se vyhnout psaní určitých a neurčitých členů?

Pokud nevíme, který člen použít, může být mnohdy snažší, pokud to je možné, použít před podst. jm. přivlastňovací zájmeno.

Závěrem

Problematika členů je v angličtině poměrně složitá. Je potřeba myslet na pravidla, ale také mít v paměti, že ke každému většinou existuje výjimka. V některých případech je gramaticky správné použití libovolného členu, který však mění vyznění celé věty.

Poznámka: článek nepokrývá téma úplně do detailu a bude v budoucnu rozšířen.

Kdy použít čas předpřítomný a kdy předpřítomný průběhový?

Napsat komentář

Tento článek by měl sloužit jako vodítko, jestli máme použít průběhovou formu předpřítomného času, nebo ne.

Obecně je častější průběhová varianta (present perfect continuous). Pokud se však ve větě vyskytnou:

  • tzv.  state verbs typu know, understand, která obvykle nemají průběh
  • akce, které trvají chvilku (cut, break)
  • slova yet, already, just, never, ever, before
  • číslo označující kolikrát (např. twice a week)
  • zápor

volíme většinou předpřítomný čas prostý (present perfect simple).

Split infinitive/rozdělený infinitiv

Napsat komentář

Infinitiv sloves v angličtině je charakterizován slovem to a samotným slovesem v základním tvaru, tedy např. to work, to dance. A právě situaci, kdy dojde k vložení nějakého dalšího slova mezi to a sloveso, říkáme split infinitive.

Počítejte s tím, že vás budou učitelé angličtiny napomínat, když infinitiv rozdělíte. Rozdělený infinitiv totiž není mnoha lidmi považován za korektní gramatický jev. Skutečnost je taková, že split infinitives jsou součástí jak mluvené, tak psané angličtiny. Využívají se ale zejména v případěch, kdy by „správný“ zápis působil příliš neohrabaně.

Příklady rozděleného infinitivu z The Red Badge of Courage:

  • He tried to mathematically prove…
  • …as if he expected the enemy to suddenly stop…

Ve formálních textech, akademické angličtině, při psaní eseje nebo při testu z angličtiny se rozdělení infinitivu raději vyhýbejte.

Kde použít half, halfway, half of, one and a half

Napsat komentář

Použití half (polovina, půlka, půl)  může být zrádné. Neměli bychom jej tedy vždy překládat doslovně.

Pokud chceme říci, že se něco událo v polovině století, nemůžeme použít half. Můžeme jej však nahradit použitím in the middle of nebo midway.

  • In the middle of the 14th century…
  • Midway through the 14th century…
  • In the mid-14th century… Celý příspěvek →